Že tenhle obraz bude královský, bylo jasné už od volby barvy.
Královská modř.

Velikost jsem proto zvolila velkou. Tuhle jsem si vybrala na večeři, kde přímo za mnou na zdi visel obraz 2x2 m a já jsem si, jak jsem tam tak seděla v jeho dolním rohu, oproti němu připadala tak malinká. A to mě zaujalo. Ta velikost, královskost. To chci taky vytvořit.

Ale protože nápady jsou sice užitečná věc, ale to například dveře taky, musela jsem přihlídnout k těm ve svém ateliéru. A tam bych tuhle velikost plátna asi nedostala. A kdybych ji tam dostala, obraz by se nevešel dovnitř. A kdyby se vešel, složitě bych tam pak tvořila. Proto jsem na svém nápadu ubrala pár centimetrů a zvolila 180x180 cm. Skvělé, plátno bylo pořád větší než já.

Větší rozměry obrazů mi dávají větší smysl, protože na zdi královsky vyniknou a nevypadají tak opuštěně jako menší obrázky. Ty působí dobře třeba v párech nebo s více parťáky.

A volba dalších barev? Ta mi byla taky hnedle jasná. Zlatá, protože ke královsky modré se zlatá hodí jako víno ke kozímu sýru, poněvadž se navzájem zdůrazňují a plácají po ramenou a na svět usmívají.

Zbytek technik byl zvolen přesně proto, aby vzniklo to, co přesně vzniklo.

Najdete na něm i použití strukturovací pasty, při vzniku padlo hodně lepící pásky, zvládla jsem cákáním podepsat i podlahu a kus stěny, pár nocí nespat kvůli vymýšlení celkového konceptu a díky jeho převozu zjistit, že není dodávka jako dodávka. A že je na světě ještě pořád strašně moc ochoty, proto děkuju všem, kteří se na výstavách, kde obraz byl, podíleli.

Obraz se jmenuje Koruna. Hoví si na větších zdech, třeba v halách, ložnicích, ale i restauracích nebo recepcích.
Mějte se královsky!

PS: Obraz už není volný. Mám ho ale ráda, tak jsem ho nechala na začátku webovek. :)

Fúze orientální pohádky s japonskym komiksem orámovaná secesí. Asi takhle bych tuhle taškařici na plátně nazvala já. Ale o mě tu tolik nejde.

Je zajímavý, jak si ty obrazy dělaj, co chtěj. Asi jako děti. Vkládáte do nich svoji představu, dáváte jim volnost, ale i potřebný hranice, a nakonec z nich vyrostou ouplně samostatný osobnosti a vy se jen zubíte a netušíte, jak se to vlastně stalo.

Ok, takhle nějak si představuju, že to s dětma funguje. S obrazama to tak funguje stoprocentně. Je to trošku kratší než vychovat děti, ale předpokládám, že je tak nějak podobně pořád zacákanej od barev nejen člověk, ale i celej obývák.

Inspiraci pro obraz Čtvrtý přání jsem si přinesla už z Dominikánský, a to byla hlavně kombinace barvy hnědý, bronzový se světle tyrkysovou, zelenkavou. (Někdo se diví?) A hned jsem taky věděla, a vy to zatím nevíte, že to bude dvojobraz. Až teď to víte. A protože mě tolik bavila předchozí dvojka Něha krotí draky, rozhodla jsem se pro podobnej postup, jen vlastně úplně jinačí. Anebo ne?

A brýle jsou moje srdcovka, protože lidem, když maj dobrej vkus, brýle prostě strašně sluší a já se na ně ráda koukam.

Šlápla jsem hlavně do velikosti obrazu (tenhle má 100x140, druhej se bude roztahovat až na 140x140 cm), stěny Galerie ve věži @nrpraha jsou totiž velikánský a budou potřebovat pořádně obejmout. Tak mi držte palce, ať to vůbec do tý doby stihnu.

PS: Kouzelná lampa a žádnej loupěžník. Alfons Mucha po flámu. Byl by i Kill Bill. Co všecko obraz ukazuje vám?

Inspirovaný předchozím obrazem My Own Space, vytuněný velikostí. 🖼️
Ta je se svými 140x140 centimetry ideální do místnosti, která si žádá pořádnou nálož energie.

Občas se taky stane, že i když si myslím, že už jsem na plátno vložila poslední vlásek nápadu, obraz se rozhodne, že to teda ještě ne, a já musím pokračovat. Ne, nemusím. Chci.

A tak i na tomhle finálním barevném roztříštěnci přistál svět nový, svět úseček a rovnoběžek. Chtěl to. Potřeboval to. Přílišná rozhodilost ho totiž trápila, a tak sám sobě dodal trochu řádu, přímosti a hranic. Obrazy jsou na sebe někdy zkrátka dost přísné a vládnou nad sebou pevnou rukou. Oni. To já ne.

S obličejem na trh.

Nejen se svým, ten už na vás z displeje mobilu mrká dobrý rok a půl, ale taky s novým abstraktním prvkem, do kterého jsem se před půl rokem zakoukala, a tak ho můžete vidět na některých mých nových obrazech. Obličej. Načrtnutý, rozlitý, rozpitý, obtažený, občas s rameny, občas poletující. Hlavně ale pro obraz životodárný.

Už dřív mi to nedalo a do svých klasicky vertikálně horizontálních plošek jsem zasadila nějaký ten tvar, obrazec, šachovnici, cákanec nebo třeba srdíčko, a s nadšením pozorovala, jak do něj vdechly život. Doslova ho naučily dýchat.

A na to jsem za dobu své tvorby přišla. Obraz totiž musí žít. Se svým majitelem. Pro svého majitele. Měl by pulsovat stejnou krevní skupinou jako on a dávat mu tu živoucí energii.

A tomu podle mě obličej taky dopomáhá.

Čiré abstrakce se nevzdávám, někdy člověk potřebuje nemít ani náznak tvaru, nic, čeho by se mohl držet, a tak v obraze může najít právě úplně všechno. A hlavně sebe. Někdy se ale něčeho držet může.

Třeba taky názvu. Myslím, že když jsem si obraz takhle pojmenovala já a prozradila vám, co tam vidím, možná se tím necháte ovlivnit a uvidíte to tam taky. Ale třeba ne, protože to rozhodně nemusíte. Vlastně se klidně můžete vydat na svou vlastní cestu obrazem…

100x140 cm, 140x140 cm, akryl na plátně

Něžnost je skill, ne vlastnost.

O něžnosti to ale nebude. Bude to naopak o odvaze. Budu chvíli povídat o vzniku obrazu a chvilku si zafilozofuju. Nakonec vás vyzvu k představě, že máte obraz doma, a zeptám se, jestli se vám ta představa líbí. A jestli jo, řeknu vám, ať mi napíšete a obraz může být váš.

Takže k bodu jedna.

Na začátku malby tohohle díla jsem měla na vrchu hlavy nápad vytvořit, podobně jako to bylo u dvojobrazu Něha krotí draky, dva metrové obrazy s obličeji, které jim dodají příběh, a to na světle tyrkysovém podkladu, ke kterému připojím kontrastní červené a oranžové odstíny. Tak, jako se to ale stává pokaždé, a vlastně ani nejsem překvapená, se technika sama posouvala dál a dál, barvy si samy nacházely parťáky a nejedna tuba akrylu zůstávala neotevřená.

Doslova žeru zkoušet nové postupy, slepovat nové tahy s novými nápady, myšlenkami, nesourodými barvami, ze kterých se rodí ty nejharmoničtější kombinace.

Nechci zůstávat stát. Nechci se zahrabat do bahna stejných výsledků, předvídatelných technik, typických barev. Jasně, když se mi něco osvědčí, střihnu si opáčko, vždycky budou ale všecky kroky nové, přihodím nečekanost a hlavně nečekám, že se obraz zalíbí všem. Chci z něj jako dobrý terapeut dostat na povrch všecku odvahu.

Odvaha je totiž skill, ne vlastnost. Proto do ní při tvorbě každého nového obrazu skáču v holínkách, až to všude kolem cáká. A nejčastěji v růžových a zlatých, ať je tam i ta něžnost, žejo.

Na tomhle obraze tak miluju jeho něžné barvy a jeho odvážný postoj.

A tak ne, nebudu vás teď lákat k představě, že máte tenhle obraz doma.
Koho zaujal, už si to totiž přeje dávno.

Šestnáctiobraz Karibik jsem si za dobu svého pobytu v teplých krajích mazlila, předělávala, dodělávala, míchala, cákala, kreslila i prožila. Najdete na něm odkazy na Dominikánskou republiku, střípky inspirací z tohohle nezapomenutelného místa, především barvy, abstraktní hluk, harmonickou přírodu, ale i celkový život včetně například filmu, na který jsme zrovna koukali.

Dneska si tou samou lampou, která mi za poslední podzimní dny musí celý den svítit na plátna, abych pořádně na ty tahy a šmahy viděla, posvítíme na to, jak je to s názvy obrazů.

A rozebereme to rovnou na příkladu.

Obraz s pracovním názvem Hodnějmen

Paní na obrazu nejdřív naznačovala, že se obraz bude jmenovat V dece. Nebo V teple.

Její lišácky indiánský výraz a halící barvy mi nakonec přihrály jasnou myšlenku, že to přece musí být Ďábel nosí poncho. 🏕️

Pak jsem ale nadhodila otázku názvu v kolektivu. Zahledění, zamračení, nápad, vztyčený prst, úsměv.

Tam jsou zvířata. Vidíš, tady je pták na rameni, jé a delfín. A hele ta kosatka. Je to taková Zoo.

No počkej, to mi k tomu moc nesedí, pocitově.

Tak by to mohla být Holka ze stanice Zoo.

Já to nečetla. Je ale pravda, že vím, o čem to je.

Tak byl na světě třetí název.

A včera byl můj obraz okroužkovaný dalším jménem. Čachtická paní.

Já v červené barvě nevidím krev. Já v ní vidím ďáblíky. I pohádku. Třeba s Čerty nejsou žerty, beze srandy. Ale každý v obrazech, a vlastně i v celém pohledu na svět, vidí to své. A to je na tom skvělé.

A co vy? Dráždí vás kontrastní barvy nebo vás naopak uspokojují jako kostičky dítě, které si rádo hraje? Máte třeba barvu, na kterou se nemůžete dívat, nebo naopak která vás přímo uchvacuje?

Tahy úplně novými směry. Všecky!

Tenhle obraz byl peklo. Upřesním to. Bylo pekelně zábavné ho tvořit. Každé ráno jsem se nemohla dočkat, až do ruky vezmu barvu a kartony a ředící médium, které jsem na tomhle plátně použila poprvé. Jasně, nechala jsem se inspirovat jinýma. Jasně, nechtěla jsem, aby to vypadalo stejně.

Všichni se od sebe inspirujeme. Záleží, kde je ta hranice. Kdy to naše individualita uchopí a přetvoří v sebe, ve svůj styl, a kdy už kopírujeme.

Možná existuje tenká hranice.

Proto na tomhle obraze můžete vidět střet mě a mě. Střet mého já lpícího na minulosti i toho já natahujícího krk a vyhlížejícího budoucnost. Prostě střet včerejšího a dnešního mě. Je možné, že tam ještě zítra přihodím kus svého já zítřejšího.

Fun Fact: Tenhle obraz jsem dělala nejdéle ze všech, co jsem kdy tvořila. Milionkrát jsem nějakou část přemalovala. Ta moje já se nějak přela. Až do jedné chvíle, kterou na malování miluju.

“To je ono.”

Je lehce strašidelný, lehce květinový, lehce mytologický, pekelně intenzivní. A to všecko na formátu 90x140 cm.

PS: Čím déle na něj koukám, tím víc situací v něm objevuju. Jednu mi ale evokuje od začátku, a proto jsem mu dala druhý název: Dvojčata.

A co něm nacházíte vy?

Polibek múzy jsem dostala hned, jak vznikl obraz Koruna. Doslova. Samotný obraz ale vznikl až téměř půl roku po prvním nápadu.

Ano, dalo by se říct, že modrá Koruna a rudý Polibek múzy tvoří jednu kolekci. Ta by se dala jednoznačně popsat charakteristikou volby jasné hlavní barvy, kontrastními barvami „obsahu“, tedy šmouh a čtverců, a zlatým rámováním, které v každém úhlu pohledu odhaluje nové a nové vizuální možnosti. To je ale asi tak všechno, co mají tyhle dva obrazy společného.

Co tedy na jednom talíři nemají? Při prvním pohledu je to hlavně emoce, která k pozorovateli mluví. V tomhle rudém čtverci se odehrává drama. Je to však drama harmonické. Žádná z barev nevystupuje z konceptu, dokonce ani neonově růžová nevystrkuje z téhle ostře zakulacené hry růžky, obraz je celek. Svou energií tak může být jak hřejivě rozbouřený, láskyplně hysterický, tak znepokojivě klidný. Na rozdíl od modrého dychtivě vznešeného obrazu Koruna.

Jakou emoci vyvolává ve vás? Odehrává se na vaší hrudi nebo naopak na zátylku?

A velikost, ta byla zvolena menší, a to ryze ze dvou praktických důvodů.


Líp se přenáší a převáží na výstavy.


Líp se vejde do běžného interiéru.


A teď už dost řečí. Prostě se koukejte a nechte ho na sebe působit.

A ještě jedna informace. Je volný, takže jestli ve vás vyvolává příjemný pocit, který byste chtěli mít ve vlastním domově, napište mi. Anebo ho skočte omrknout naživo do Polibek café.

Žbluňk, a jsme tam. Nakreslenou řečí bychom možná řekli SPLASH, ale ať tak či tak, je jasné, že se na obraze odehrává jedno velké sbratření abstrakce s komiksem.

Co myslíte, hodí se k sobě tahle kombinace?

Všechno začalo nevinně...

Miluju barevné spojení světle modré a tmavě červené, a tak jsem si ho tentokrát vybrala pro základ obrazu. Tahy, plochy, tvary. Celý proces i výsledek díky své harmonii uspokojoval moje oko i toho kliďase ve mně. Do té doby, než se dostal k řeči můj vnitřní drak. Na scénu přizval jasnější barvy, nahodilé techniky i obtahování a celý obraz rázem zasadil do komiksové reality. A kdo na obraze najde lampu, pochopí, že tenhle obraz může rozzářit i ten nejšedivější kout nebo kancelář.

Anebo v něm můžete vidět něco úplně jiného.

Squares are the new stripes

Kulatý obrazy jsou oblíbený. Nevim proč, asi protože lidem v pokoji připomínaj hodiny. Anebo drze narušujou hranatý tvary nábytku.


Já je mám ráda právě proto, že do nich ty hranatý tvary můžu zasadit a vytvořit tak tuhle kombinaci nesouroda na jednom místě. Jo, takhle drzá jsem. :)

A šachovnicovej vzor se pro tuhle rebelii zdál ideální volbou. A taky protože mě vizuálně tahle pravidelná černobílá hra fascinuje, a to hlavně ve spojení s ostatníma nepravidelnýma tahama. Uaa, úplně to mnou vibruje. Proto taky tenhle vzor můžete vidět na několika mých obrazech. Teda dvou.

Zároveň ve mně zakulacenost plátna vyvolávala dojem gramodesky, proto jsem tuhle myšlenku ještě podpořila šedivym oblym tahem v jedný části obrazu. Vidíte ho?
A jak teda obraz vznikal?


Na začátku mi do nosu cvrnkla myšlenka namalovat kulatej obraz. Ten by se odehrával na třech kontrastních plochách s mýma hyperturbo oblíbenýma barvama, který se navzájem vychvalujou. Matný tyrkysový, metalický zlatý, a další. Že tam umístim šachy, jsem ještě nevěděla. Tam mě obraz časem teprve zavedl.


Další tahy a umístění barvy se lehce inspirovaly mym předchozim kulatym obrazem i novýma podnětama, myšlenkama a nápadama, který mi každou milivteřinu klepou na rameno nebo mě tahaj za vlasy. A bylo.


Ještě vlastně nebylo, protože i když to bylo mnohobarevný, zdálo se mi to celý takový jednobarevný.


V tuhle chvíli jsem ale věděla, co s tim. Černá. Černá prostě muší béjt. A bylo.

Obraz je volnej.

PS: Jo a název? Pamatujete, jak jsem jednu dobu na plátno umisťovala černobílý pruhy? Tak… :D

Obraz obsahuje všechny prvky, které miluju jak na plátně svýma rukama tvořit, tak z plátna pak hltat očima.

Efekt „oprýskané zdi“ ve spojení se zlatou podtrhuje lesk i rozervanost každodennosti, proto je mi obraz tak blízký, proto může být blízký i každému pozorovateli, který si vychutnává život ve všech jeho podobách. A třeba si i rád zazpívá, i když venku padají trakaře.

Zemité barvy, na kterých jsem obraz stavěla, mají připomínat oprýskanou zeď na italském domě v některém z toskánských městeček. Tu zeď, která dýchá historii, ale taky současnost, protože stále drží ve stejné podobě a dodnes zútulňuje uličky a podívanou všem místním obyvatelům i náhodně zatoulaným výletníkům.

Pro kontrast jsem do obrazu zasadila zářivě modrou ve spojení s šedivou, jako abstraktní dominantu, která každým svým otočením dodá obrazu nový význam. Jednou v ní můžeme vidět pistoli, jednou řehtadlo, jindy třeba znak Facebooku, což jsem například objevila až nedávno, protože obraz své významy může odrývat postupně. Anebo se do nich sami můžeme ponořit a během dlouhých zimních večerů hledat.

Dynamické tahy černou a růžovou si pak drze dovolují narušovat klid. Anebo možná tak ne.

Obraz se zúčastnil dobročinné aukce.


Fascinuje mě rozdělení vizuálna na dvě prosti sobě stojící roviny, plochy, přímky i krabatiny. A tak jsem se i já rozhodla rozpojit dva světy jednoho plátna.


Název je orientační, proto se jím klidně neřiďte a zatoulejte se do kreativních končin svojí vlastní mysli. Tam na vás čeká vaše vlastní pojetí, dojem, pocit.