Malovat, inspirovat, žít.

Opustila jsem svět korporátních stěn, aby se mohla naplno vrhnout do naplnění těchto tří zdánlivě jednoduchých zadání. Zadání, která znamenají naplnění životního snu. Do svých obrazů tak vkládám stejnou energii, která má lidem připomínat, že život nepočká. Nejlepší čas je totiž teď.

Obraz je pro mě hra o dvou hráčích.

Je to totiž emoce. Autora i člověka, který se na obraz dívá. Ráda proto kombinuju kontrastní barvy i povrchy, styly, nálady, úsměvy i vrásky.

S pečlivostí i rozervaností romantického básníka tvořím to, co mi dává smysl. Pro ty, kteří jsou podobně naladěni. Pro ty, kterým její obraz řekne "ahoj, my dva se k sobě hodíme. Pro ty, jejichž vnitřní hlas zkrátka mluví stejným jazykem.

Nemaluju štětcem.

Ač jím občas plátno polechtám, nejčastěji do ruky beru kus kartonu nebo špachtli. Někdy například také vidličku, drátěnku, bublinkovou fólii, kartáček na zuby nebo šťouchadlo na brambory. Inspirace i pomůcky jsou zkrátka všude. K srdci i prstům mi přirostla práce s akrylem, díky kterému můžu používat techniku vrstvení, míchání barev přímo na plátně, cákání, rozmazávání, kombinování, obtahování. Často sahám po výrazných odstínech jako kontrast k základovým barvám klidnějším. Fascinuje mě hra barvy lesklé, zlaté, kterou umisťuju přes barvu matnou. Důležitým prvkem se na obrazech stávají linie, tvary, barvy, plochy. V mém světě mnohdy potkáte pravé úhly,
na ty totiž nedám dopustit. Ke statickým vertikálně-horizontálním tahům někdy přidávám i úhlopříčně dynamické tahy barvou, které obrazu dodávají dech a život.
Z dálky dotváří obraz jako celek, zblízka ho naopak rozbíjejí. Touto hrou odkazují
k charakteristice samotného člověka.

Na začátku nového obrazu často vím, jaký koncept chci namalovat.
Jak se tak inspiruju kolem sebe, moje oko pokaždé uchvátí nejrůznější
dramatické kombinace. Fialová a žlutá. Modrá a oranžová.
Tyrkysová a neonově růžová. Šedá a zlatá. Zdá se mi, že někde uvnitř mě vyplňují nějakou škvírku prázdnoty, anebo jsou prostě jen tak laškovné,
že si mě omotaly kolem prstu. A tak se pustím do tvorby.

Na plochy různými technikami přihazuju další plochy tak, aby vyjadřovaly roztržitost, roztříštěnost, rozervanost, ale i řád a záměr. Aby všecko,

jako tak často v životě, vypadalo nesourodě a neuspořádaně, ve finále to ale tvořilo jeden smysluplný celek. Jako život, když se zasadí do toho správného rámu. A nakonec všechno rozhodím něčím nečekaným, protože bez toho by to nebyl úplný obraz.

Nebyla bych to já.

A jak mi tedy v rukou díla vznikají?

Každý obraz je originál, který rozkvétá několik hodin, dnů a někdy i týdnů. Každý z nich "mazlím" do posledního detailu, obcházím, experimentuju, domalovávám, ladím, dokud mě pohled na něj nehladí a nejsem s ním absolutně spokojená. Chci lidem ze "svého světa" přinášet to nejautentičtější a nejkreativnější, protože vím, že pokud si s konkrétním obrazem sednou, bude jim parťákem na několik dalších let, možná i do konce života.

A tak se mé obrazy nachází v soukromých sbírkách po celé České republice, ba dokonce si svého zákazníka našly už i v Itálii.

Historie jako malovaná

Téměř celý život jsem v ruce držela tužku a papír. Sice mě výtvarničina bavila, vystudovala jsem ale Literární akademii, odnesla si titul MgA.
a psaní jsem od té doby neopustila.

Byla jsem reklamní copywriterkou, básnířkou, slammerkou a šuplíkovou spisovatelkou. I když mojí vášní byla přesně padnoucí, ale i hravá slova
na papíře, už od dětství jsem malovala v každé volné chvíli,
kdy jsem chtěla vypnout.


Před rokem a půl jsem ale nadobro pověsila tužku a papír na hřebík a na hřebík začala věšet svoje obrazy. Rozhodla jsem se poslechnout intuici
a vykročit za svým snem. Dala jsem sbohem zdem reklamního korporátu
a za dva měsíce, ve svých 33 letech, se začala živit malováním.
A vlastně úplnou náhodou. Co myslíte, jak to bylo?

a) Jednou se prostě zeptala ve své oblíbené sklepní vinárně…

„Tak když tu teď na zdech nic nemáte, nemohla bych tady mít výstavu já?“
A bylo.

b) Nepovím. Všecko vám to povyprávím osobně, až se za mnou třeba stavíte v ateliéru v historickém objektu Gabriel Loci.


No dobře, nezačala jsem malovat jen tak zčistaplátna.

Milovala jsem malbu od té doby, co jsme s kamarádkou ve školce překreslovaly zvířátka podle plyšáků. Na škole jsem vždycky preferovala výtvarku před hudebkou (která je mi sice taky blízká, ale neumím na nic hrát), chodila do několika výtvarných kroužků (portrét, krajinomalba, land art, módní ilustrace) a později dokonce absolvovala několik kurzů vizážistických a stylistických, na kterých jsem pilovala cit pro kombinování barev i jejich „herní možnosti.


Před pár roky jsem si taky střihla kurz fashion ilustrací, kde jsem potrénovala kresbu postavy a akvarel. A malovací trpělivost, která se mění v relax a krásný pocit z toho, když má člověk svůj výtvor v ruce.


Malovala jsem si vlastně v každé volné chvíli, kdy jsem chtěla vypnout. Samozřejmě, že nápadité kresby ode mě dostávali všichni kolem, i když by možná tehdy radši opravdický dárek. :) Ale díky nim i vám je tahle cesta kompletní a já jsem moc zvědavá, kam se ještě vyvine nebo stočí.

Posláním,
které do obrazů vkládám, je lidem i jejich domovům v šedivých dnech každodennosti přinášet nespoutaně barevné emoce. Ty dobré, anebo klidně i ty špatné. Pomocí obrazů se k nim snažím natáhnout svá abstraktní slova, aby začala konverzaci s jejich vlastními vnitřními rebely. Kdo v té konverzaci chce pokračovat,
ví, co pro tuhle novou životní etapu může udělat.


Jako obrazy, i celé umění samo dokáže povznášet mysl.

Vliv na nás má vlastně vše, čím se obklopujeme. Umění nás vybízí, abychom uvolnili z hlavy každodenní stres, nebo naopak aby nás stimulovalo k tomu zamýšlet se nad různými aspekty života. Proto doufám, že i mé umění dokáže lidi vytrhnout z černobílého zajetí práce a stereotypu a přinést jim novou motivaci, inspiraci, stimul. Zkrátka je pro ně poutavé, a dokáže je tedy připoutat k současnému momentu a emocím, které se odehrávají teď a tady.